Sloni a lvi prý snášejí laďěné výfuky o poznání hůř než oslíci v Etiopii a tak opět přesedáme do plechovky a po pár kilometrech si vychutnáváme výhled do kráteru Ngoro Ngoro. Ikdyž jsme to viděli Xkrát v televizi, stejně nás to dostalo. Jen co sjedeme dolů mám pocit, že si ukroutím krk. Všude je spousta zeber, pakoňů, buvolů, prasat a my pomalu projíždíme jen metry od nich. Hhh, pět metrů od cesty leží dva králové zvířat. Vypadají nažraně a tak pomalinku přijíždíme co nejblíže to jde a fotíme, zatím co oni si v duchu asi říají: “kdo nám to tady loupe perníček?” Neskutečný zážitek! Po návratu z opravdu nekonečných plání Serengetti se přesunujeme na východ. Několik kilometrů jedeme kolem největšího Afrického “kopce”, typicky zahaleného do mraků. Špička Kilimanjara se nám ohdalí jen na pár minut při západu slunce.
Sprška
Od Kili jedeme po širé rovině, ale nenudíme se, z asfaltky si prohlížím první baobaby a taky pozoruju dešťový mrak, který končí jen pár set metrů vedle cesty. V GPS si prohlížím, kam míří další kilometry naší cesty, když před sebou vidím mokrou cestu. Šup jsme v tom. Pro tentokrát se náš směr odklání od černého mraku, takže po pár set metrech a řádné dávce vody jsme zase na sluníčku. Mezi tím už cestu začalo lemovat pohoří Seronera. Několik desítek kilometrů si ho jen prohlížíme než vjedeme dovnitř. Tam nás pohltí desítky serpentin stoupajícíh po zelených kopcích, kolem vodopádů Soni až k horské vesnici Lushoto, známe pěstováním kávy a výrobou sýrů. Kromě ochutnávek nevynecháme vyhlídků Irente, momentálně zahalenou do mraků, takže to vypadá jako výhled z letadla.
Pláže titulních stránek
Na večer a upoceni dorážíme do Dar es Salamu. V ubytovně dáváme sprchu a už spěcháme do kantýny, abychom u pivka dostali pár tipů od čerstvých navrátilců ze Zanzibaru. První zpráva není moc potěšující. Naše motorky trajekt nepřevezem. V Zanzibaru si alespoň půjčujeme dvěstěpadesátky a míříme dle doporučení na východní pobřeží k Paje. Cesta ostrovem není nijak ohromující, kromě množství kontrol dopravní policie. Už, už jsme u pobřeží a cítíme ty katalogové pláže za palmovým pásem. Zajíždíme k jednomu z desítek ubytování a jen co ustojím ujíždějící přední kolo v písku, jsme na pláži. Nádhera! Palmy, nekonečná bílá pláž a světle modré průzračné moře. Po chvíli se objeví recepční a manažer v jedné osobě. Až se dohodneme na ceně a ubytujeme se ve stylové chatce, zmíní, že vypadlo hlavní elektrické vedení z pevniny, takže celý ostrov je týden bez elektřiny. Nevadí – Akuna matata! Večery při svíčkách jsou romantické a zbytek konsekvencí si hned neuvědomujem. Oblékáme plavky a hurá na pláž. Ups, kde je moře? Ještě před hodinou tady bylo a teď je někde v dáli za metry řas a šutrů:-( Proč takovou fotku do katalogu nikdo nedá? Davo to nevzdává, řasy neřasy, ale ani po půl kilometru nemá vody víc než po kolena. To já jdu do kolen, když mi barman podává z ledničky teplé pivo a na můj nevěřícný výraz odpovídá: “nejde elektřina”. A když nejde elektřina, místo sprchy máme kyblík…
Ostrov snů
Při snídani s výhledem na příliv se nálada lepší. Navíc nás místní domorodec na typické dřevěné plachetce se dvěmi plováky po stranách, zvané ngalawa, veze dál od břehu, kde dlouho šnorchlujeme mezi korály, hvězdicemi, ježky a mraky rybiček. Připadáme si jako v akvárku. Následující den si zpestříme návštěvou tak zvanou “spice tour”. Na farmě, která mi spíše připadá jako botanická zahrada, nám ukazují všechy možné druhy koření od klasického pepře, přes skořici, muškátový ořišek až po vzácnou vanilku. V neděli se vracíme do města Zanzibar a celé odpoledne křižujeme úzké uličky Stowne townu a představujeme si jak to tady vypadalo za dob otrokářských. Západ slunce si vychutnáváme z věhlasného baru pojmenovaném po místním rodáku Friedy Mecurym. Po soumraku pak ochutnáváme místní speciality na kulinářském trhu v zahradách Forodani.
Palmy a kokosy
V Daresu se rozhodujeme kudy na jih. Mě lákájí nádherně popisované pláže Mozambiku, ale zároveň straší zdejší písčité cesty. Vánoce u jezera Malawi jsou dobrou alternativou. Potom co se dozvídáme, že v Malawi je nedostatek benzínu, není co řešit. Vyrážíme po pobřeží zelenou a mírně zvlněnou krajinou na jih. Těch šet set kilomerů k hranicím nám, zpestřuje tu sto kilometrů šotolinou, tu osmdesát kilometrů blátem nebo tropický dešťík. Kousek od hranic to vypadá přesně, jak jsem si představoval Afriku. Hlíněná stavení pod kokosovými palmami a kolem cesty z udusané hlíny a písku. Po třetí noci v divočině to máme už jen kousek k hraniční řece Ruvume, která odděluje Tanzánii od Mozambiku. Zhruba kilometr široká řeka, protkaná ostrůvku má ovšem o dost víc vody, než aby se dala přebrodit. To využívá místní převozdník. Vědom si, že nejbližší most znamená objížďku dalších šest set kilometrů žádá trojnásobek zdejší měsíční mzdy. Po slušné hádce, kde nechybí moc, aby žačaly lítat pěsti máme dohodu a jde se nakládat. Je to pěkná fuška vměstnat naše dvě báva a Thomasovu Tenereku na neukotvenou zhruba šesti metrovou pramici. Ani nedýchám, když se pramice naklapí ze strany na stranu při kličkování mezi ostrůvky a hrochy. Po čtvrt hodině infarktového stavu jsme u břehu Mozambiku.
