Nervozita mě budí se svítáním a ani nemám moc chuť na snídani. Večer jsme akorát přešli přes hranice Keni a čeká nás slavná “Moyale highway” – pohřebiště podvozků a pneumatik. Vyrážíme už po sedmé hodině, abychom do večera zvládli 250km vzdálený Marsabit. Po hodině jízdy si říkám, že to není zase taková hrůza, když mi GPS ukazuje ujetých padesát kilometrů. Štěrk je docela uježděný a koleje jsou nevýrazné. I další hodinu pokračujeme ve stejném tempu než příjde na řadu první defekt. Přecijen nás není dvacet jako ve formuli 1 a tak když se k tomu přičte svačina, hodina je slušný čas:-) Při tempu dopolední etapy jsme se už odpoledne viděli na farmě, když cítím jak mi motorka víc a víc plave. Proti ostrému slunci hůř rozeznávám volně sypané a šutry velikosti basebolového míčku, které bubnují o hliníkový kryt motoru. Přestože se cítím dost nejistě tahám za plyn, abych uklidnil smýkající se bávo a těším se až z toho budu venku. Po dvou hodinách se těšení mění v přání, aby to přešlo v “normální” cestu, ať se můžu na chvíli posadit a dát odpočinout nohám a předloktím. Odpočinek přichází při dalším defektu:-( Až tady vnímám, že buš přešla v pustou kamenitou pousť. Pak opět oči upírám dvacet metrů před sebe a soustředím se na výběr stopy. Večer jsme dle plánu na farmě pana Henryho, který nás ujišťuje, že dalších 250km už není tolik šutrů ale dost “corrogations”. Klidně usínám, protože čemu člověk nerozumí, to ho nerozhodí… Opět vyrážíme brzy ráno a záhy se mi rozvibrují řidítka jako bych měl v rukách zbíječku. “Corrogations” je tu. Jsou to asi deseti centimetrové roletky, na kterých se dá jet bud krokem a nebo alespoň šedesát a doufat, že z motorky nebudou lítat šroubky jako z parního válce vlka Jen počkej. Proto kdy je to jen trochu možné odbočujeme z “highway” na písčité cestičky kolem ní. Tady si připadám jako bych jel slavnou Rallye Dakar. Písek, buš a kolem mávající Sambourší válečníci ozdobeni barevnými korálky a peřím.

Horalové
Hned po svítání překračujeme bránu parku Mt. Kenya a máme to devět kiláků do základního kempu. To je čtvrt hoďky, myslíme si naivně. Hned  za pár metrů se ale ujetá hlína mění na mokrou a po kiláku vidím, jak se Thomas zaseknul v rozbahněném výjezdu. Ptám se, jestli se nevrátíme a nepůjdeme přeci jen pěšky. Davo na to: “No to si děláš srandu! Toto by vyjela i moje babička na kolečkovém křesle!” I za cenu toho, že by to měl rozvěsit na stromy kolem, řadí za dva a se svým advíkem nám ukazuje, že babičce nezůstane nic dlužen. Tak jo. Jedu taky. Nepříjemná zatáčka, kdy se k blátu přidávají ještě šutry. Jemně s plynem a už jsem z ní venku. Nicméně zhruba padesát metrů přede mnou se na cestě pase stádo buvolů. Zvedají hlavu, dívají se na mě a já se dívám, kam poutíkám, až zahodím motorku. Po pár minutách odcházejí. Stoupání a zablácené serpentiny na rychhlosti moc nepřidávají. V jedné pak padám na přední kolo. Na dalších deseti metrech si to zopakuju ještě dvakrát, než se z těch sraček dostanu ven.  Těch devět kiláků nám trvalo skoro hodku…

Je devět ráno a průvodce se nám snaží vysvětlit, že to, co expedice zdolávají dva dny, my, kteří chodíme nejdál ke kopírce, těžko ujdeme pouze za den. Přesto vyrážíme. Za pět hodin “pliveme krev”, sotva pleteme nohama, ale jsme tam. Vítá nás cedule 4300 m.n.m a za ní pak ledovec a mraky kroužící kolem vrcholků Mt.Keni. Dáváme půl hodky pauzu a tradá zpátky. Dolů nás žene strach, aby si nás buvoli nedali k večeři.

Jungle Junction
Po hodině protahování se ucpaným Nairobi se před námi otevírají vrata “oázy” cestovatelský proslavené Joungle Junction. Ikdyž už jsme o JJ četli a slyšeli hodně, nevycházíme z údivu. Na dvoře je zaparkováno hned několik cestovatelských trucků a la tatra kolem světa. Vedle pak pět landcruiserů a defenderů se stany na střechách a dalšími adventure vychytávkami. Za nimi “evropsky vybavená” dílna a vedle přes deset motorek okrášlených šrámy z dalekých cest. Většina z ních právě podstupuje “lečebnou kůru” od svých majitelů. Hned co se pozdravíme, řadíme se vedle nich a už přichází na řadu čištění filtrů, další sady Mitasek 09, řetězovka ČZ a oleje Ipone. Po bezproblémových čtrnácti tisích kilometech si to naše báva zaslouží. Večer už pak sedíme u pivka s dalšími dobrodruhy nad mapama a vyměňujeme si tipy na další kilometry.

Masaiská pohádka
Jak si užijeme výhled na velkou příkopovou propadlinu, pokračujeme dál na západ zelenou kopcovitou krajinou kolem čajových plantáží až k Viktoriinu jezeru. Je o smutný pohled, když vidíme jak si v něm domorodci myjí svá auta. To v kempu u jezera Baringo nás vítají hroši a jasně naznačují kde je krakonošovo a kde až si můžem postavit stany. Protože, naše motorky přeci jen nemají na šotolině takovou akceleraci z místa jako rozzuřený nosorožec, přesedáme do auta a ta pravá „zoo“ přichází u jezera Naukuru. Napravo  stádo buvolu, přes cestu se promenádují zebry, kolem jezera si to štráduje nosorožec a v pozadí pózují plameňáci. To nemá chybu. Popojíždíme hodně pomalu, každou chvíli zastavujeme, fotíme a užíváme si to. Podobná paráda to je i v parku Hell’s Gate, kde navÍc můžeme chodit i pěšky mezi žifarama a zebrama. Samotnou soutěskou nás pak provází Masai Josef a tak se dozvídáme a zase zapomínáme, která ta rostlinka je dobrá na hojení ran a která na žaludek. Dobře si, ale pamatujem, že Masai musí za každou svou manželku jejímu otci dát dvacet krav a čtyřicet koz. Takže podle počtu manželek tedy poznáte jestli je dobrý jezedák:-) Přesunem na jih k tanzánským hranicím naše masaiská pohádka po více než dvou týdnech a dvou tisících kilometrech končí.

Babi,

je to tu ganz inakše. Smi tu už druhy tydžeň a furt smi na to něpřišli, jak to tu či masajšti robju, že tu maju telej bidla. Tych buvolu tu je tři řiče. No a či pšrosi, či su tak velci, že by se ani na brutvaňku něvlezli. Ale včil se bavimi s tym jednym Masajem a podle toho jak un pověda, tak to vypada, že sem to trochu poplantal. Či buvoli jak stodoly, ty antylopy, co jich tu je jak much a ty africke koně (oni jim tu praju zebry) ti Masaji něchovaju. Ty se tu letaju po parkach enem tak.
Masaji, či mistni jezedaci, tu chovaju kravy a kozy. A s tym co smi se povědali, tak ten je bohaty jak z prajske, bo un ma 200 krav a 150 koz. No, ale to něni to hlavni. Un tež ma pět rub a s nima 18 džecek. Tež je ale z teho taky vyletany, že vypada jak lunt. Oni pry maju na snidaňu enem hrnek mleka s kravskou krvi, pak cely džeň nic a až večer se daju trochu masa. Jedna kravka pry vydrži jedne rodžině o dvěsta ludech na tři tyžně. Potem tež všeci vypadaju jak druty z parizola. S tym jidlem to tu něni kdovi jake. Na večeřu smi se raz objednali kuřa s kobzolama a jim trvalo dvě hodžiny něž ho donesli a pak na nim nic něbylo. To mušelo byč jake dosčihove kuřa. Tuž už zas musim ječ, tak věc povykladami až doma…

Maly Radek

• jsme na ceste 62hy den (z toho 7 dni “odpocinkovych”)
• najeto: 13820 km (z toho cca. 2500km off road)
• celkovy pocet defektu: 3 (jedeme Mitasky 09, ktere vydrzi neskutecne  sutry a sotoliny)
• pocet zavad na motorkach: 1 (vymena loziska na zadnim kole u Davova Advika, jinak obe drzi skvele)
• retezovku CZ jsem vymenil po  14000 km, protoze mi prisla nova, ale jinak by jeste 3-4tis snesla
• prumerny pocet km za den: 250
• prumerny pocet hodin v sedle denne: 6 (no kolikrat je to spis x hodin ve stupackach)
• pocet drzkopadu: 0 (dekujeme andelum straznym:-)
• pocet odlozeni motorek celkem: 5x (ja to odlozil 3x na blate a Davo 2x ruzne)
• pocet leku co jsme zatim potrebovali: jen 6 tabletek celkem! (z toho ja dve na spani kdyz mi ukradli pasy)

Jsme definitivně v Africe, protoze:

• na cestach to je sam dobytek
• neni kilometru, aby tam nebyl nejaky domorodec, nebo alespon par deti
• nema smysl se ptat domorodcu co je za tricet kilometrů – nikdy tam nebyli
• na mistnich “cestach” jsme uz napolykali kila prachu
• “jak dlouho?” je nejhloupejsi otazka
• tepla voda ve sprse ma max 30 stupnu, pokud zrovna tece
• at si reknete o jakekoliv maso dostanete vzdycky kozu

Vjíždíme do Národního parku Mt. Kenya a parkujeme kousek za branou. Začíná se stmívat a něco visí ve vzduchu. Otevírám právě pořízenou mapu, která říká, že by se mělo dát vyjet ještě o 9 kiláků dál do dalšího kempu. Davo se hned ptá: “Proč jsme nejeli až tam?”. “Protože v džípiesce mi to dál ukazuje jen pěší chodník”, odpovídám. Davo odsekává: “Přece nebudu chodit, kam jezdí autobusy.” Na dobytí Mt. Keni nemáme ani čas, ani vybavení, o fyzičce nemluvě. Rozpoutává se diskuze nad plánem dalšího dne. My s Thomasem navrhujeme vyjet do 9km vzdáleného kempu a pak pěšo do kempu McKinsey, kde začíná hranice ledovce, udělat pár fotek a zpátky k motorkám.

Davo, který si 100kg dáva na benchi jako základní váhu, ale pěšky chodí nejdál do garáže, se podivuje, proč nepůjdeme až na vrchol. Když argumentuju, že naše spacáky ani větrovky asi nejsou to pravé na nocování v mrazu, odsekává, že on má zimu nejradši. Brzdí ho až otázka, jestli má na cestu dostatek sacharidů:-) No nic, ráno moudřejší večera. Rychle balíme, hop na motorky. 9km, to jsme za 10-15min. v dalším kempu, myslíme si naivně. Hned za pár metrů se ale ujetá hlína mění na mokrou a po kiláku vidím, jak se Thomas zaseknul v rozbahněném výjezdu. Odstavuju motorku a jsem rád, že k němu vůbec dojdu, abych ho mohl potlačit. Podle mapy nás čeká převýšení 800 metrů a tak se ptám, jestli se nevrátíme a nepůjdeme přeci jen pěšky. Davo na to: “No to si děláš srandu! Toto by vyjela i moje babička na kolečkovém křesle!” I za cenu toho, že by to měl rozvěsit na stromy kolem, řadí za dva a se svým advíkem nám ukazuje, že babičce nezůstane nic dlužen. Tak jo. Jedu taky. Na rovince mě ti dva pouštějí dopředu. Nepříjemná zatáčka, kdy se k blátu přidávají ještě šutry. Jemně s plynem a už jsem z ní venku. Nicméně zhruba padesát metrů přede mnou se na cestě pase stádo buvolů. Rychle zastavuju a kývám dozadu na ty dva. První, co si v tu chvíli vybavuju, je, jak mi táta, vášnivý lovec, několikrát vykládal, že buvoli jsou nejagresivněší africká zvířata… Zvedají hlavu, dívají se na mě a já se dívám, kam poutíkám, až zahodím motorku… Nevím, kde se to vzalo, ale v hlavě si najednou na kuráž přehrávám melodii Ivana Mládka: “…buvoli nevědí, že turisti nemaj zbraně…”:-) Už si ji notuju asi po páté, ale nepomáhá to. Stádo stojí v pozoru a hledí na nás stále víc upřeněji. Po pár minutách naštěstí zvířata odskakují do lesa. Davo s Thomasem berou za plyn. A mi chcípá motor… Politý studeným potem rychle startuju a bláto nebláto se je snažím dohnat. Stoupání a zablácené serpentiny ovšem na rychhlosti moc nepřidávají. V jedné pak padám na přední kolo. Rozhlížím se po buvolech a pak zvedám motorku. Na dalších deseti metrech si to zopakuju ještě dvakrát, než se z těch sraček dostanu. Do helmy si pěkně zanadávám, co jsme to za idioty. Těch devět kiláků nám trvalo necelou hodku…Je devět ráno a průvodce se nám snaží vysvětlit, že to, co expedice zdolávají dva dny, my, kteří chodíme nejdál ke kopírce, těžko ujdeme za den pouze jeden. Přesto vyrážíme. Po prvních 50ti výškových metrech Davo žádá pauzu a tlačí do sebe první rychlé cukry. Po další hodince chůze se cítím, jako bych včera vypil láhev whisky. Nohy mě vůbec neposlouchají. Když už Davo odpočívá víc než jde, vypadne z něj, že v Tatrách, tam kde cedule značí 5 hodin, on jde hodin sedm… Trvá ovšem na tom, že k ledovci dojde. I kdyby měl plivat krev. Za 5 hodin sotva pleteme nohama, ale jsme tam. Vítá nás cedule 4300 m.n.m a za ní pak mraky kroužící kolem vrcholků Mt.Keni. Dáváme půl hodky pauzu a tradá zpátky. Dolů nás žene strach, abychom za tmy nemuseli moc zblízka obdivovat buvoly.

jdeme uličkou mezi kopřivami a z bodlačí čouhá plechová cedule se šipkou směřující k hlíněné chatrči. Je to opravdu pasové oddělení? Je! Razítka dostáváme grátis a jsme v Etiopii. Po arábii je příjemné vidět ženské bez šátku a místo vody se tady prodává chlazené pivo. Nejprve asfaltkou a pak šotolinou míříme přímo k jezeru Tana.  Za svítáním beru foťák a užívám si nádherný východ slunce na jezerem. Hned jak se rozední je kolem nás odhadem třicet domorodců, sledujících jak chystáme snídani. S dětma se dělíme a výrostci nám zase pomáhají s balením. Ten suoer pocit ještě podtrhuje sto kiláků šotoliny mezi barevnými políčiky v ranním slunci.

Krve by se nedořezal
V Gonderu přichází šok. V batohu nemám ani peněženku ani doklady v četně pasů. Rychle přemýšlím. Museli mě o ně připravit “přátelští” vesničané. Cesta zpět k jezeru, už mi tak super nepřipadá. Místní policie se ptá: “proč by se měly ztratit zrovna tady?”. Po čtyřech dnech pátrání, hledání a vyjednávání se smiřuju s koncem cesty. Protože nepomohl stadrosta, ředitel školy ani farář odjiždíme. Půl dne po odjezdu dostávám SMS, že se ve vesnici moje pasy přecijen našly. Zklamání střídá nadšení. Navíc opět potkáváme německé motorkáře Thomase a Biggi a společně pokračujeme na sever.

Ať se práší za kočárem
To snad není možné říkám si v duchu. Každou chvíli zastavujeme, abychom byli schopni vstřebat ty nádherné výhledy do hlubokých údolí národního parku Simien. V 3600 m.n.m. kempujeme a dál děláme pár pěších treků. Sedíme na hraně sklaního výběžku a zíráme do stovky metrů hlubokých údolí na malinké vesničky o pár staveních obklopených terasovitými políčky. Ani nevnímáme, že nás přitom doprovází skaut s kalachem, který má dohlížet na naši bezpečnost.

Ohromeni Simienem pokračujeme šotolinou na sever. Pořazuju do další z tisíce serpentin. Na kamínku velikosti tenisového míčku mi přední kolo uskočí do strany a zadní na dalším šutru na opačnou stranu. Jsem jen pár desítek centimerů od stametrového srázu. Přidávám plyn a další zatáčka je za mnou. Na konec kratičké rovinky ale nedohlédnu. Není to mlha co by se dala krájet, ale prachový oblak za náklaďáčkem. Zatajuju dech a co nejrychleji se snažím protáhnout kolem něho, abych zkrátil čas kdy nevidím téměr nic. Takto pokračujeme zhruba čtyři sta kilometrů až do Adigradu. Na konci dne jsme od prachu černější, než odhady ekonomické krize.

Jako Rossi
Točíme na jih a nevěříme vlastním očím. Horama se šněruje nová asfaltka. Brzdím na poslední chvíli, podřazuju a posílám to až neuvěřitelného náklonu a žasnu kolik špalkové Mitasky udrží. Co vystoupáme do sedla, zvolňujem a jsme fascinování hornatou krajinou, až po vrcholky posetou malými, barevnými terasovitými políčky. Opět taháme za plyn a už zase sleduju jak se rohy Davových bočních kufrů téměř dotýkají asfaltu v další zadáčce. Konečně rovinka, ale namísto relaxu je potřeba maximální koncentrace na slalom mezi nevyspytatelným dobytkem. Oslíci jsou pohodáři, z býků jde respekt a etiopské ovce musí být nebezpečnější než dravá zvěř, když každý pátý pasáček je vybaven kalachem.

VIP
Když se sluníčko začne schovávat za vrcholky hledáme co nejopuštěnější místa na kempování, ale sotva stačíme motorky postavit na stojan a už se kolem nás sbíhají děti a zvědavě nás pozorují. Pro většinu jsme první běloši co potkali. Když kolem zírá desítka hladových krků, je to zvláštní pocit, tlačit do sebe véču, co by tady vystačila celé vesnici. Ráno když otervíráme stan, už tam čeká v pozoru parta školáků a dožadují se propisek. Jednomu z nich nahlížím do učebnice angličtiny a nestačím se divit. Kapitoly jako: “chci respekt”, “moje zodpovědnosti” nebo “jak žít s HIV” jsem nečekal.

Mezi divochy
Míříme k jezerům na jih od Addisu. Hory sřídají kopce, krajina je zelená, obilí střídá kukuřice s cukrovou třtinou a jižané nosí mačety místo dřevěných holí. Ovšem místní jezera ani vzdáleně nepřipomínají průzračná Alpská plesa. Dále na jih, kde vedou jen velmi úzké šotoliny je domov kmenů hammerů, aboriů a mursiů, které žijí původní tradicí. Teda až na to když si je chcete vyfotit. To je okamžik, kdy přecházejí na nekompromisní tržní ekonomiku. Za ty kila spolykaného prachu během tří dnů mezi divochy to ale stálo.

Etiopie je zajímavá země s nádhernou přírodou a zajímavými historickými památkami. Na druhé straně je protkaná chudobou, kdy většina lidí bydlí v hliněných nebo dřevěných chatrčích překrytých vlnitým plechem a co my si dávali na snídani by vystačilo místní rodině na týden.